NAILS - Every Bridge Burning
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Co do koncertů bohatý letošní únor pro mě začal na strahovské větrné hůrce, v útrobách útulného klubíku situovaného ve vysokoškolské koleji číslo 7. Pokud jste alespoň částečně obeznámeni s hudební dramaturgií tohoto podniku, tak jistě dobře víte, že i tentokráte se hlavně běsnilo za zvuků hardcoreově sekajících kytar.
Zlínští GOSPEL OF THE FUTURE, přestože patří řekněme k nastupující generaci českých HC kapel, mají ve svých řadách už zkušené bývalé členy ve své době zavedených partiček MINDLOCK a MASS GENOCIDE PROCESS. Svým pojetím hudební brutality by se dali zařadit do tzv. nového proudu metalického hardcore prezentovaného například takovými THE END anebo BURIED INSIDE, přičemž s druhými jmenovanými je pojí podobnost v stavbě skladeb. Valivý a hutný kytarový riff startující první skladbu nemá dlouhého trvaní, neb po pár vteřinách začíná nefalšované, místy až grindující běsnění, doprovázené nepříčetně uřvaným vokálním projevem. Agresivní, na intenzitu podání sázející muzika si na svou stranu rychle získává i asi stohlavé publikum. Prim hraje hlavně rozdováděný vokalista, jehož pohybovým eskapádám je vymezený prostor na malém pódiu očividně nedostačující. I když se neubráním pocitu, že se tento „bordelizující“ hudební proud stává novodobým trendem, stále se však dá říct, že potenciál jeho růstu (ať už do směrem vpřed anebo do stran) se ještě nevyčerpal. GOSPEL OF THE FUTURE dokázali o svých kvalitách přesvědčit, a i když by se dalo tu a tam něco vytknout (hlavně by to chtělo ještě více sladit rytmickou část), jejich přítomnost na naší scéně lze považovat za přínosnou a nadějnou.
Kanadští THE CURSED okupují pódia už od roku 2000, kdy vznikli, jak už to v těchto kruzích chodí, spojením bývalých členů několika kapel (LEFT FOR DEAD, SWARM, RUINATION, IRE a THE BLACK HAND). Tudíž, jak vidno, žádní vyjukaní zelenáči. Majíce na svém kontě dle mých informací tři řadové desky přicházejí s dostatečným hudebním arsenálem vyplenit Prahu i Brno. Začátek byl jaksepatří pěkně zostra. Sype jim to chlapcům, jen co je pravda. Sběsilá HC/crust chumelenice, bez sebemenšího náznaku zpomalení. Prvních pár skladeb je doslova vražedných, což neuniká ani pozornosti kotelníků, kteří spustí místy až životu nebezpečný stagediving. Zničující tempo, které THE CURSED hned od začátku nasazují, se však záhy obrací proti nim, neb díky husté atmosféře v klubu vystoupá teplota do bezmála tropických hodnot, čehož důsledkem jsou čím dál větší prodlevy mezi jednotlivými fláky, což trošku ubírá na jinak strhující dynamice vystoupení kanadských. THE CURSED ovšem nedrhnou jen přímočarý crust. Jejich hudba absorbuje i vlivy hlavně severských death’n’rollových seskupení (ENTOMBED a pod.), což dokumentuje druhá polovina setu, kterou tvoří pomalejší a členitější kompozice plné neprostupných hradeb hutných kytarových riffů. Hoši ze zámoří to prostě mají v krvi, málo naplat. Ještě zbývá čas na tradičním způsobem vyžádaný přídavek (hoblůůůj p..óóó nééé) a je konec.
Jak to rychle začalo, tak to rychle proběhlo i skončilo. Ve stejném tempu, v jakém se hrne hudba těchto kanadských výtečníků. Shrňme to lakonicky: „To byl zase jednou nářez!“. Dalších slov netřeba.
Rezavá a drásavá sedmnáctiminutovka, která v tempu polevuje až u poslední skladby. V čem ale nesleví je hutnost, tlak a brutalita, která je pro NAILS signifikantní. Po všech směrech povedené navázání na minulou desku.
Další alternativa pro příznivce BORKNAGAR je tato parta z Rocky Mountain. Sice nic převratného, ale jízda je to patřičně ostrá i melodická, plná hezkých momentů a přesvědčivé instrumentace. I střídání growlingu a čistého vokálu je namixováno s přehledem.
Páni muzikanti, hoďte tam něco svižného a veselého, kytary ať závodí s klávesami. Dobré, to je ono. Trochu kýčovité jak ti Taliáni STAMINA. A kdo je ten starý pěvec v novém čepci? Ale, nebyl on u ROYAL HUNT? Dobře jste to skloubili, radost poslechnout.
V pátek nás čeká masivní exploze v podobě novinky německých kanonýrů, to se cítím oprávněn tvrdit už na základě luxusního čtyřpísňového EP, které obsahuje ten nejlepší melodický black / death s hnilobným pachem obinadel a lidského masa. Fans do haptáku!
A jsou zpět. Po dekádě odmlky. Opět rozjuchaní, lehce infantilní, ale hlavně maximálně kreativní a hraví. Deska, u které se prostě nejde nepohupovat do rytmu. Je v tom nezbedná nakažlivost.
Řecký instrumentální postrock, jenž koketuje s blackgazem, ambientem i cinematickou hudbou, který se nebojí ani klávesových ploch a piana. Fascinující vizuál skvěle odráží znepokojivost a melancholičnost jejich hudby.
Další španělský příspěvek do už nyní bohaté nadílky výborných doom metalových nahrávek letošního roku. „Espectres“ je klasický, dřevní a čistý doom, přesto stále velmi emotivní a prodchnutý krásně ponurou atmosférou.